Нові джерела з історії православної церкви

V Praze dna 26 /3 1929

Slovutný pane presidente!Děkuji zdvořile jak za zprávu o tom, kdy budou pravoslavní knězi dělati zkoušku z látky nižšího gymnasia, tak také za sdělení, že biskup Serafim jedo do Jugoslavie. Mezitím oznámil mně již také biskup Gorazd, že Serafim přijede sem do Prahy a že mne navštíví. Vskut¬ku také dnes přišel. Dostal totiž od srbské pravoslavné církve/od synodu/ ještě některé další pokyny ohledně znění eparchiální ústavy a chtěl to proto projednati s námi. My jsme již myslili, že ta věc s církví je v pořadku a chtéli jsme právě v těchto dnech předložiti tuto ústavu presidiu min.rady, aby ji mohla vláda schváliti, a to současné s ustavou eparchie českomoravské. Nyní tedy přiešel Serafim s některými novými věcmi, naštěstí ne zvlášt významnými, u nichž bude lze vyhodět, aspon z časti. Jen jeden bod činil poněkud obtíží; církev totiž chtěla, aby požadavek stát¬ního občanství u duchovních byl praktikován až po úplném sorganisovánícírkve a po dosaže¬ní autokefalie. To jsme odepřeli a jen jsme slíbili, že dáme do ústavy, že naše ministerstvo múže v pozoruhodných případech dočasně slevi¬ti z tohoto požadavku, kde by to uznalo za vhodno. Serafim sám se při tom zaříkal, on že byl pro neomezené znění tohoto požadavku, že však srbská církev resp.většina jejích pohla¬várů tomu dobře nerozumí.

Zítra přijde prý opět, s Gorazdem, – dnes byl u mne s nějakým mladým Jugoslávcem, jenž mluvil výborně česky, tak snad bude ještě ně¬co chtíti. Kdyby chtěl peníze na administrati¬vu, odkáži jej, že musí o to písemně požádati, aba byl podklad pro úřední jednání.

Je viděti,Že Serafim se málo do karpatoruských poměrů náboženských a do naších stát nich poměrů právních vpravil, snad je na to starý nebo snad nemá smyslu pro světské věci. Ale je škoda, že místo něho není tu někdo, kdo by k tomu jevil více vloh.

Jsem Vám,slovutný pane presidente, v dokonalé úctě oddaný

Miller[7].

17.548/31 prez.9. aprila1931.

Pravoslavná církev na SlovenskuDoverne!

a v Podkarpatskej Rusi.

K ĉis. 17859/IV. zo dňa 16. marca 1931.

1 príloha.

Referátu ministerstva školstva a národnej osvěty

vBratislave.

Archimandrita Vitálij Maximenko je asi 55 rokov starý, v Rusku narodený, do Nového Počajeva / byv. Volyňská gubernia/ přislušny a přišiel do Republiky dňa 9.IV. 1923 z Karlovca / Jugoslávia / a usadil sa vo Vyšnom Svidníku, okres Stropkov.

V Novom Počajove bol představeným tamojšieho chýrneho mužského pravoslavného kláštora, ktorý v světověj válke právě pre svoju velků dolezitost hrál vynikájůcu úlohu. Vitálij bol chránencom bývalého ruského cárá, mál velký vliv medzi ducho¬věnstvom vŏbec; voči podrladeným duchovným bol veľmi přísny, taktiež voči obecnému ľudu, s ktorým jednal bezohľadne.

Do stropkovského okresu prišiel v dobe poválečněj roztrpčenosti, ked odvádzanie rokoviny a kobliny grecko-katolickým farárom bolo už obyvateľstvom považované za nesnesitelné bremeno a túto náladu veděl využívat v tej miere, že ľud v dôsledku vyvinutej úspešnej agitácie přestupoval hronadne k viere pravoslávnej v tom přesvědčení, že přestupeňie zbaví ho platenia cirkevných bremien.Je všeobecné známe, že v době rozvoja pravoslávného hnutia na východnom Slovensku / od roku 1923-25 / bolo spachané mnoho trestných činov, ponajviac pravoslávnými na škódu grecko-katolíkov a stalo sa často, že grecko-katollcké boho¬služby mohly byt vykonané iba pri asistencii četníctva. Je ne¬sporné, že v obciach, kde predtým žili ľudia v najlepšej shode, bola šírená náboženská nesnášanlivoslt; nedalo sa ale zi¬stit bezpečne, či poburovateľom bol Vitalij Maximenko, ktorý ked prevádzal podzemnú agitáciu – robil to tak obratne, že pri činu nebol nikdy pristihnutý, ackoľvek podľa verejnej mien¬ky v náboženskej rozharanosti mal hlavnú úcast on.